„Letní“ přechod Banátu
V roce 2023 se Míra zasnil. Byli jsme totiž opět v Banátu a obnovili značení na hřebenovce z Rovenska do Bígru. A ta je tak krásná, že ji chtěl ukázat i dalším kamarádům.
V Banátu jsme byli třikrát a pokaždé to bylo skvělé – krajina, příroda, lidé, tradice, příběhy. Pokud vás to zajímá, koukněte na články
Ale zpět k letošní výpravě. Už na podzim Míra rozhodil rukavice a nalákal třináct lidí včetně svého spolužáky Míry a jeho ženy Jitky z Velkého Poříčí. Nakonec nás jelo jedenáct – Míra a Jana, Luděk a Vendula, Jirka a Hanka, Míra a Jitka, Michal, Zbyněk, Vojta.
Ve středu večer jsme se sešli na Slovensku na hrázi u Štrkoviska na Židovkách, kde jsme přespali a ráno pokračovali se zastávkou u bankomatu v Karansebeši až do Šumice, nejodlehlejší z českých vesnic v Banátu. Díky Zbyňkovi, kterého jsme jmenovali dvojministrem – zahraničí a pro styk s veřejností – nás uvítali manželé Kalinovi, u kterých jsme měli domluvený nocleh na zahradě, večeři (paprikáš s bramborem, salát a smažené koblihy) a snídani. Večer dlouho vyprávěli a vzpomínali na život, který už nikdy v Šumici nebude jako dřív. Většina lidí odešla nebo zemřela a zůstává jen asi 30 posledních. Ještě jsme obešli vesničku a pak ulehli ve svažitém sadu za stodolou. Ráno už nebylo možné se vymlouvat a museli jsme sbalit, samozřejmě „nalehko“, a vyrazit. Sluší se podotknout, že naše výprava je výpravou seniorů převážně 60+, kde jen pár jednotlivců „narušuje“ tento seniorský věk.
V pátek naše první kroky zamířily přes kopec do rumunské vesnice Putna, kde Zbyněk už ví, kam zajít, aby nám otevřeli obchod a prodali pivo. Všechno klaplo, další pivo bude ale až v pondělí. Pokračujeme po modré, která nás bude provázet několik dní, a po osvěžující koupeli v potoce nás čeká direttissima, tedy 450 výškových metrů přímo vzhůru na hřeben. Po něm se „houpeme“ dál na jih až do plánovaného cíle u pramene (dobrou vodu ovšem berem už dříve u koryta s mlokem). Je to právě včas, bouřka už je nad námi. Přežili jsme celkem v suchu a probudili se do ranní mlhy. Ani teplota není zrovna nejvyšší, od pusy jde pára. Ale neprší.
V sobotu nás nohy nesly dál na jih, kolem opuštěného dolu na antracit, salaše s několika dosti velkými psy, kterým jsme se radši vyhnuli obloukem, pod nejvyšší bod – Svinecea Mare (1224 m). Odkládáme batohy a na vrchol se jde opravdu nalehko. Nahoře Zbyněk a Vojta připevnili novou značkařskou tabulku (to a příležitostná oprava značení byla doplňkovou částí naší mise). Kruhový výhled na nekonečné moře hor, lesů a údolí je tu neskutečně krásný. Dolů to šlo skoro samo. Nahodit batohy a dál po trochu nezáživné cestě (tady někde došlo v roce 2023 k setkání západní a východní skupiny značkařů) na jedno z nejkrásnějších míst na trase – sedlo (1025 m) pod Curmăturile Băniei. Stany jsme nakonec postavili u lesa, protože bez přestání foukalo. Takže došlo i na oheň.
Neděle nás uvítala opět mlhou a teplotou pod 10°C. Sedlo skoro není vidět. Padáme do hlubiny, kolem velké salaše a bukovým lesem k potoku, a 150 metrů nahoru. Pak zase hřebenem, střídavě lesem a zarůstajícími loukami. Výhledy jsou po obědě parádní a daleké, počasí se vylepšilo. Zima ale vládne pořád. Michal: „A kdy půjdeme ten letní přechod Banátu?“ Navečer jsme u chalupy s kamerami. Pod ní je výborný pramen s vysekanou cestou. Některým z nás se nechce spát u chalupy, tak Michal našel místo na vyhlídce. Sice tu zase fouká, ale výhledy to vynahradí. Pozdě večer kolem projela dvě auta.
V pondělí nás čeká odpočinek. Jen kousek je to na rozcestí, kde schováme batohy a s lahvemi na vodu se vydáváme do Rovenska. U paní Anežky Pražákové máme domluvený oběd, ale nejdřív míříme do obchodu pro pivo. Je zavřeno, ale stačí, aby Zbyněk zašel do školy, a paní učitelka nám za chvilku o přestávce otevře a prodá pivo, chleba, rybičky, sušenky a taky meruňkovici a hruškovici v plastu (to abychom se moc nenadřeli). Ještě zajdeme na vyhlídku za vesnicí a spěcháme na oběd. Je luxusní polévka, srnčí maso s bramborem a buchty. Sotva se valíme zpátky na rozcestí, naštěstí máme místo noclehu na dosah. Opět na vyhlídkovém místě – Olya Nueului. Večer se ohříváme u ohně.
V úterý následuje královská etapa, nejdřív skoro 400 metrů přímo dolů, pak 500 metrů direttissimou nahoru, 500 metrů dolů, přes sedm brodů a ještě 350 metrů nahoru do Bígru. Tady nás ale čeká odměna, nejdřív pivo v obchodě kříženém s hospodou, pak výborná večeře u nám známé paní Mlezivové a nakonec nocleh v domečku českého poslance (zdarma).
Středeční ráno začalo bohatou snídaní u paní Mlezivové, nákupem nezbytných potravin a po pár krocích výstupem opět přímo vzhůru do nebes, tedy na hřeben, jen nějakých 300 metrů. Pak už parková cesta střídavě lesem a loukami. A v poledne se to stalo – na začátku padaly sázky, kolik lidí za celý trek potkáme – čísla nebyla velká, 0 – 3. Celou cestu to vypadalo, že vyhraje 0, ale na závěr nás minula skupina 4 Čechů. Takže žádná výhra v podobě pečené kachny se nekonala. Dnes končíme na ikonickém místě Znamána a odměna se koná – nádherný výhled na jih na části Dunaje a nekonečné srbské hory. Fouká, ale nám to nevadí, oheň hřeje a je nám dobře.
Čtvrteční mlha a dopolední déšť nás už nemůžou rozházet, i když nevíme, kde budeme dnes a zítra spát. Ale jak říká Zbyněk: „Ono to půjde“. A šlo. Sotva jsme dorazili do Eibenthalu, potkali jsme Tomeše, bratra místního „šéfa“ Tibiho. A už to šlo. Bydlet máme v tom nejlepším, co tu mají – v apartmánech v bílém. Bráníme se, ale to je tak všechno, co se s tím dá dělat. Večeře a snídaně máme v hospodě zdarma, platíme jen pivo a drobné pochutiny. Jdeme na procházku obcí, v obchodě dáváme pivo a kupujeme šípkovou marmeládu. U kostela (bohoslužby tu světí) potkáváme Tibiho se ženou, rodina se rozrostla o další dcerku. Večeře je společná se školou z Teplic, která tu je na expedici. Večer přišel učitel Alex se ženou a synkem, letos už končí a vrací se do Česka, učí tady od roku 2021, kdy jsme se s ním potkali poprvé.
Pátek věnujeme výletu na Cucuiovu. Tomeš nás požádal, jestli bychom neopravili zelenou značku, takže bereme i nářadí. Z vrchu je opět krásný výhled, dolů jdeme rozkvetlými loukami, ale i vypáleným lesem. Vloni na podzim tu vyhořely velké plochy lesa. Louky sice rychle zarůstají, ale stále tu kvete obrovské množství kytek včetně orchidejí – vstavač kukačka, vstavač osmahlý, vemeník bílý, okrotice, aj.
V sobotu nás ještě čeká třešnička na dortu – soutěska Tisovita, kterou jsme se neúspěšně pokusili proznačit v roce 2021 – neprosekali jsme se křovím a skončili po 2 kilometrech. Dnes je skalnatá část zajištěna ocelovými lany a kramlemi. Dole je to ale pořád divočina, kdy se hledá cesta většinou potokem. Na závěr se ještě stavujeme ve Svaté Heleně, největší zdejší české vesnici, potkáme se s oddíly TOM Dakoti a Chippewa z České Lípy a pak už frčíme přes noc domů.
