Byli jsme značit v rumunském Banátu
Někdy v květnu Zbynďa hodil velkou „rukavici“ – což takhle jet do rumunského Banátu vyznačit modrou hřebenovku z Rovenska do Šumice, skoro 80 kilometrů.
To je velká výzva. Jinak než na těžko to nepůjde, cestou není žádná vesnice. Nedlouho poté ale bývalý český banátský učitel poněkud umrtvil zamýšlený plán zprávou, že cesta je oživena medvědy, divokými psy, jedovatými štírky a nově vysazenými zmijemi růžkatými a navíc touto trasou skoro nikdo nechodí. Došlo tedy k milosrdné změně, co se délky, divokosti a noclehů týče, a nová trasa z Eibentálu, přes Bígr a Rovensko do Gerníku, dlouhá asi 65 kilometrů, znamenala rozhodně kulturní přínos. Prošli jsme čtyři české vesnice a poznali, že život je tady doteď velmi tvrdý a Češi se musí hodně otáčet, aby se uživili. Českou kulturu tu udržují již téměř 200 let, původně sloužili jako pohraničníci, později pracovali převážně v dolech.
Stali jsme se tedy jednou ze tří skupin českých značkařů, které letos odjely do Banátu obnovit trasy v minulosti vyznačené, případně vytipovat nové. Vyrazili jsme dvěma auty s osádkami – Zbynďa Báča, Jana a Honza Leitnerovi, Véna Dakota z českolipského oddílu Dakotů a Jana a Míra Mejzrovi s Vojtou Tomáškem. Cesta trvá poctivých 14 hodin.
Vyznačit přes 60 kilometrů červeně značené trasy fakticky znamenalo zabalit batohy na puťák včetně nějakého jídla, do rukou vzít nosiče, barvy a štětce a každý den ujít zhruba 10 km. Rychlost zdejšího značkaře rychlejší pohyb neumožňuje, zvláště když zprávy místních obyvatel hovořily o tom, že se zde poměrně hodně kácelo a cesta je zarostlá. To se nakonec nepotvrdilo, ale i při největším nasazení jsme dokázali obnovit maximálně 12 km za den. Nakonec jsme v divočině přespali jen třikrát a bylo to krásné.
Tři měsíce letos v Banátu nepršelo, takže se jako největší problém ukázal nedostatek vody. Voda se dala brát jen z potoků tekoucích v údolích, a protože nejlepší místa na spaní se ukázala být na hřebenu, znamenalo to nabrat v údolí 4 litry vody a ty po vzoru nepálských šerpů vynést na kopec. Odměnou ovšem byly nezapomenutelné večery a noci v totální pustině, kterou u nás budete jen těžko hledat. Někdy jsme za celý den nepotkali ani člověka.
Určitě největší odměnou značkařského puťáku bylo setkávání s místními obyvateli, kteří si vás okamžitě získají svojí srdečností. Třikrát jsme přespali v soukromí u místních domácích, kteří provozují ubytování v domečku po nějakém příbuzném. Součástí noclehu je snídaně a večeře, což je příležitostí k povídání. Při konfrontaci s jejich způsobem života se vám navíc začnou vaše problémy jevit jako nicotné a místním obyvatelům začnete závidět jejich optimismus a životní nadhled.
Za celou akci patří dík i Ministerstvu zahraničí, které na projekt obnovy značení finančně přispělo grantem.
Návštěvu Banátu vám rozhodně můžeme doporučit a vzkázat, že tam určitě nebude bloudit, tedy pokud nebudete chtít bloudit.
Zbynďa Báča a Jana Mejzrová
