Cestou necestou v Norsku a Finsku za polárním kruhem
Na rovinu říkám, že žít bych tam nechtěl. Místní obyvatelé si za dobu své existence v tomto kraji museli vybudovat odolnost proti dešti, chladu, dlouhodobě špatnému počasí a několikaměsíční tmě. Naprosto chápu jejich sklony k alkoholismu, protože průměrný Čech by se zde upil hned po prvním zimě. Naštěstí zdejší obyvatelé vynalezli saunování, otužování a vycházky pod polární září, což je zřejmě jeden z důvodů, proč zde přežili dodnes.
Když jsme vystoupili z letadla v norském městě Alta, tak venku bylo deset stupňů a hustě pršelo. Z výrazů místních obyvatel bylo jasné, že nejde o nic mimořádného. Prostě jenom další den, kdy prší. Stejně klidný výraz měli pánové, kteří nás druhý den „opět v dešti“ vezli na lodích 20 km proti proudu úžasné řeky. Na rozloučenou nám s úsměvem sdělili, že zítra prý už nemá pršet. Až v dalších dnech jsme pochopili, že výraz „nemá pršet“ nevylučuje možnost občasného deště, který meteorologové v našich krajích pojmenovávají výrazem „časté dešťové přeháňky“.
Další den jsme vyrazili do prvního kopce. Po pěti minutách chůze borůvčím jsme měli všichni promočené boty, které mi vydržely v tomto stavu dalších 5 dnů pochodu. Naštěstí většina z nás se pro tuto situaci vybavila nepromokavými ponožkami, které mi zachránili zdraví a optimismus, který v tomto kraji nutně potřebujete.
Nicméně následné putování tundrou bylo úžasné. Musíte dávat pozor, abyste nešlápli tzv. do rejže, tak jsme totiž přejmenovali zdejší mokřady. Potůčky, potoky, řeky jsou zde poměrně časté. Buď je přeskakujte, nebo brodíte. Po pravdě, není to úplně hitparáda sundávat si kalhoty, ponožky, boty a brodit zdejší vodu, ale co by člověk neudělal pro pořádné dobrodružství. Asi nejkrutější brod náš čekal jedno ráno, kdy jsme oklepali sníh ze stanů, drkotajíce zuby jsme se zabalili a po 50 m chůze nás čekal první brod toho dne.
Severská příroda se v dalších dnech rozhodla, že už nás potrápila dost a začala ukazovat svoji přívětivější stránku. Čím dál častěji se ukazovalo mezi mraky slunce, kolem nás probíhala stáda sobů a všude bylo neuvěřitelné množství borůvek, které by hravě uspokojilo všechny polské sběrače. Někdy jsme narazili na místní chatu, ve které se dalo v teple najíst a usušit mokré věci.
Nejvyšším dosaženým bodem byla nejvyšší finská hora Halti (1324 m. n. m), na kterou jsme se dostali z norské strany. Výstup suťovým zasněženým polem nebyl moc příjemný, ale na vrcholu této hory se setkali s druhou částí naší výpravy, která volila méně extrémní způsob putování zdejší krajinou prostřednictvím automobilových přesunů s ubytováním pod střechou.
Další dny už jsme pak převážně klesali Finskem a užívali si většinou slunečného počasí, které samozřejmě (jak jinak) občas přerušil déšť.
Po 7 dnech putování jsme nakonec dorazili do Finského městečka Kilpisijärvi, které alespoň na mě na mě působilo jako oáza po návratu z pouště. Místní obchod, který nabízel všechny „slasti“ světa byl naším častým cílem (no nekupte si banán nebo meloun za polárním kruhem). V Kilpisijärvi náš ještě čekali dva výlety, které byly překvapivě zality sluncem a znamenaly pomyslnou třešničku na dortu za tímhle parádním dobrodružstvím.
Za zmínku ještě určitě stojí návštěva muzea v Tromsu zachycující zdejší život. Například exponát lovení polárních zvířat (konkrétně mláďat tuleňů), by svým naturalistickým pojetím přivedl do mdlob polovinu návštěvníků z našeho „hodného“ mírného pásu.
Na závěr článku si dovolím poděkovat Michalovi za organizaci celé akce, Mírovi za určování trasy v místech, kde žádná trasa nebyla, a vyseknout poklonu zúčastněným ženám, které ve svém věku zdolaly všechny strasti cesty s úžasným klidem a s úsměvem na rtu.
Zbyněk
