Puťáci vyrazili na první podzimní výpravu

Už jsem spal leckde. Naposledy v norském dřevníku s manželkou, která se jmenuje Flanderka (když přijdete na Cestovník popisující naše putování v Norsku, tak pochopíte). Ale spát v klubovně kynologického klubu, to se vám jen tak nepodaří. Když nás tam kamarád Luboš vedl, tak mě lehce upozornil, že to bude drsný a měl celkem pravdu. Původně jsme měli spát na Folprechtově louce ve stanech, ale Luboš mi v pátek ráno do telefonu sdělil, že zrovna začíná lovecká sezóna a honitbu okolo Folprechtovy louky si pronajali ukrajinští myslivci. Při představě noční střelby mi bylo jasné, že tenhle „lehce dosažitelný zážitek“ si raději necháme ujít. Takže – kynologická klubovna.

Po noci strávené ve sklepních prostorech místních pejskařů (opravdu silný zážitek, dokonce i ti nejotrlejší odmítli spát na klubovém gauči) jsme ráno vykročili na nádraží Raspenava a přejeli vláčkem do Hejnic. Posilněni výrobky z místní kultovní pekárny jsme vykročili do zdejších kopců. Nejdříve Frýdlantské cimbuří, následovaly Polední kameny, Knajpa, Protržená přehrada a sešup do Desné na nádraží. Odtud jsme přejeli do Jakuszyc, kde na nás čekal chatař z Vosecké boudy. Naskládat 11 osob do jeho chatařského speciálu byla výzva, ale i nutnost. Představa 13. kilometrového pochodu po asfaltové cestě zvané Terex, nikoho nelákala. V zavazadlovém prostoru se proto všichni nastavili do různých jógových pozic, podřepů a sedů na čemkoli. Na Vosecký už jsme víceméně jako doma, takže místní verandu jsme dokázali přetvořit v noclehárnu během chvilky.

Nedělní ranní výstup na hřebeny se nesl ve znamení rodícího se slunečného dne. Rozhledy daleké, nálada výborná, jen s přibývajícím dnem začalo nebezpečně přibývat lidí. S naší bagáží jsme vypadali spíše jako alegorická skupina připomínající ostatním, jak se kdysi putovalo po horách. Několik lidí dokonce uznale okomentovalo naši skupinu a začalo svým dětem vyprávět a vysvětlovat proč neseme na zádech ty „obří“ batohy.  

Ve chvíli, kdy jsme došli pod Sněžku bylo jasné, že nahoru se nejde, což bylo přijato s úlevou. Určitě si oddechla si i samotná Sněžka. Podle zástupu lidí mířící na vrchol si myslím, že bychom se na ní stejně nevešli. Vzali jsme to Obřím dolem na Chatu pod Studničnou, kde na nás čekala chatařka Klára s gulášovou polévkou, kterou si pro nás připravila. Co bylo ovšem jasným vrcholem dne bylo posezení ve vířivce v dřevěném koupacím sudu. Podmínkou posezení bylo ovšem umytí prachu z dvoudenní cesty v řece Úpě, která teče hned pod chatou. Pravda je, že toto omytí trvalo některým jedincům méně než jednu vteřinu.

Nezapomenutelnou oslavu určitě prožil Jonáš, který ten den slavil svátek. Nejdříve byl děvčaty pozván „na slovíčko“ do koupacího sudu, kde mu bylo pogratulováno. Po výstupu ze sudu pak byl v restauraci odměněn dortem (nejdříve si ovšem odmečel svoji sobotní prohru ve hře zvané Kozel).

Pondělí už se neslo ve znamení zpáteční cesty domů, kdy za zmínku stojí snad jedině sprint z trutnovského autobusového nádraží na nádraží vlakové. Zřejmě jsme stanovili základní rekordní čas 1 minuta. Díky tomuto rekordu si nakonec Kačka nemusela lehat pod vlak (je to totiž orienťačka, takže jediná to vzala nejpřímější cestou a na nádraží byla první).

Zbyněk